Letos jsme s branickou YMCou poprvé zkusili pořádat cyklistickou akci. Dlouho jsme uvažovali nad trasou, kam jet, ale nakonec zvítězila Šumava pro svoji krásnou divokou přírodu, pořádné kopce a množství cyklostezek. Termín jsme určili druhý květnový víkend a již v pátek odpoledne jsme vyrazili vlakem z Prahy do Klatov.
Obsazení bylo téměř komorní, na nádraží se nás sešlo sedm. Pája, Marie, Lukáš, Aleš, Vláďa, Štěpán a já. Ostatní se asi nechali odradit terénem a počasím, protože bylo zataženo a chladno. Na Šumavě předpovídali déšť se sněhem a maximálně 4 stupně Celsia, takže žádné růžové vyhlídky. Nicméně již cestou ve vlaku jsme viděli, jak vykukuje sluníčko, a to nám dodalo naději.
Do Klatov přijíždíme již k večeru. Na nádraží nandaváme brašny a chystáme se na cestu. Všichni jedou na lehko, jen já mám brašny vpředu i vzadu a vezu všechno od termosky, vařiče, jídla, přes stan, až po nářadí a náhradní díly na kompletní rozebrání a složení kola - chybí snad jen svářečka na rám. Od tohoto okamžiku jsem pro ostatní "support". Není nad to být vybaven na všechno.
Z Klatov již po vlastní ose vyrážíme do Velhartic. Cestou poznávame první pořádné kopce, takové budem potkávat ještě dva dny. Do Velhartic přijíždíme už za tmy, ale Pája ví o dobrém místě na spaní na pěkném tábořišti u potoka pod hradem. Ráno nás opouští Marie, která po včerejšku poznala, že se svým nastydnutím na tyhle kopce nemá. Vrací se zpátky do Klatov a pak vlakem do Prahy. Všichni jsme smutní, že s náma Marie nemůže jet, ale zároveň si uvědomujeme, že nás čeká dvoudenní pánská jízda - to bude něco!
Balíme a vyrážíme do hor směrem na Antýgl, Modravu a oblastí centrální Šumavy. Z Velhartic jedeme po silničkách na Petrovice a Hartmanice. Počasí vůbec neodpovídá předpovědi. Je polojasno, po obloze se honí mraky, mezi kterými ostře svítí sluníčko, fouká docela silný studený vítr. Z Hartmanic jedeme pořádným stoupákem nahoru do Dobré Vody. Kopec to je pořádný, ale nahoře se nám otvírá překrásný pohled na kopce a kopečky, které jsou všude kolem. Ze sedla nad Dobrou Vodou sjíždíme doleva na zelenou a míříme na Srní. To už se chýlí k poledni a tak se domlouváme, že se naobědváme až v Srní. Cesta vede po polních a lesních cestách, pak přechází v lesní asfaltku. Ze zelené uhýbáme na modrou, projíždíme bývalým vojenským prostorem a "dopadovou plochou střel". Sjíždíme krpál do údolí a pak zase nahoru, až dorazíme na silnici. Po ní už jen pozvolna klesáme do Srní. Tam nás v hospodě čeká dobrý a vydatný oběd, po kterém se jen neradi zvedáme a nasedáme na kola.
Dále pokračujeme lesem po silničce na Antýgl. Cestou ze Srní vidíme živého jelena (ikdyž než se pohnul, tak vypadal jako vyřezaný), kterak se nerušeně pase asi 20m od silnice. Ještě před Antýglem stavíme u pěkné venkovní výstavy "Člověk a kámen" a prohlížíme si kameny, které se na Šumavě dají nalézt. Přijíždíme k Vydře, řeka teče divoce, vody je hodně, jak všechno taje. Dál směřujeme na Modravu, podél silnice potkáváme zbytky sněhu. Z Modravy se vydáváme po červené proti proudu Roklanského potoka, po cestě potkáváme pěší i cyklisty. Krajina je tu nádherná, slatiny porostlé travou obklopené hustými lesy, všude tečou potůčky vody, prostě paráda. Po cestě se k nám připojuje modrá značka, po které chvíli jedeme a pak po ní odbočujeme nahoru do kopce.
Kousek za odbočkou se zastavujeme, protože Štěpán píchnul. Po chvilce nalézáme příčinu defektu - na krásné rovné liduprázdné silničce uprostřed slatin, kde se vzal, tu se vzal ohromný připínáček a zrovna Štěpán na něj musel najet. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak mu nebudu věřit, ale bylo to tak. Sundaváme kolo a lepíme. Za půl hodinky jsme hotovi a kolo montujeme dohromady. V tu chvíli přijíždí na odbočku zelená dodávka pohraniční policie, vylézá policista, vyndavá bicykl a jede těch 50m od odbočky k nám. Ptá se nás, co se děje, jestli je všechno v pořádku a jestli nepotřebujeme pomoc. Ujišťujeme ho, že jsme jenom lepili duši a že už máme všechno hotové, děkujeme, přátelsky se loučíme a policista spokojeně odjíždí k dodávce. Vrtá nám hlavou, jak se o nás pohraničníci takhle uprostřed divočiny dozvěděli a přijeli na pomoc. Že by to byla náhoda, to je hodně nepravděpodobné, tak rozvíjíme teorii, že tam ty napínáčky třeba rozsypali oni a jeli se podívat, kdo se chytil :)
Pokračujeme v cestě, šplháme na kopec Oblík a ve výšce téměř 1200m kolem cesty vidíme zbytky metr a půl vysokých závějí. Pomalu sjíždíme z kopce dolů a na rozcestí, kde odbočuje modrá doprava dolů a žlutá rovně dáváme chvilku oddech a železnou zásobu. Rozhodujeme se kudy pokračovat dál a nakonec vítězí lesní cesta po žluté. Čeká nás dlouhý sjezd po štěrkové cestě. Za chvíli Lukáš zastavuje, že má prázdnou pneumatiku. Zkušeně se s Pájou vrháme k Lukášovu kolu, zouváme ho a měníme duši. Vypadá to, že se pneu prorazila o kámen. Za chvilku jsme hotovi a pokračujeme. Sjezd je rychlý a za nedlouho jsme v Prášilech. Je již pozdní odpoledne a my míříme na sever ven z národního parku, abychom mohli najít místo k přespání. Cesta vede skoro po rovině, zato povrch s dlažbou pro tanky stojí za to. Asi po šesti kilometrech následuje poslední hřeben, který musíme překonat. Převýšení 150m nám dává zabrat. Sjíždíme dolů z kopce a záhy opouštíme národní park. Dál pokračujeme téměř po rovince a já zjišťuji, že jsem probrousil přední brzdy až na kov. Sluníčko se již sklání nízko nad obzorem a my se začínáme shánět po nějakém místě na spaní. Když přijíždíme na křižovatku "Velhartice 5", je už všem jasné, kde strávíme noc. Oněch pět kilometrů stojí opravdu za to - jedeme pořád z kopce. Ale brzdit to jenom na zadní brzdu není úplně ono, ta stopka na konci byla docela zákeřná :)
A to už jsme ve Velharticích na známém místě. Rozděláváme oheň, stavíme stany a chystáme večeři. K jídlu vaříme vydatnou porci číny. Po večeři si ještě chvíli povídáme u ohně, ale všichni jsou unavení a tak jdeme brzy spát.
V noci trochu prší a k ránu nás budí bečící stádo ovcí. Nedáme se vytáhnout ze spacáků a ještě si trochu přispíme. Pak připravujeme snídani, vaříme poridge s kakaem. Nespěcháme, protože dnes máme hodně času, vlak z Klatov odjíždí ve tři čtvrtě na tři. Pomalu balíme a ještě dolaďujeme kola.
Před polednem pomalu vyrážíme přes kopec do Běšin a dál do Klatov. Na kraji Klatov objevujeme dětské dopravní hřiště, tak na něm blbneme. Na nádraží přijíždíme po jedné odpoledne. Vlak stojí na nádraží a máme ještě asi hodinu a půl do odjezdu. V klidu skládáme kola do vlaku, dopřáváme si oběd a zhodnocujeme akci. Pak už jen následuje cesta do Prahy. V Plzni přestupujeme do rychlíku a spolu s námi do vlaku nastupuje spousta cyklistů, kteří se také nedali odradit počasím. Do Prahy přijíždíme asi v půl šesté. Loučíme se na Smíchově, kde já s Pájou vystupujeme, a ostatní pokračují na Hlavák.
A celkové zhodnocení? Ujeli jsme celkem asi 130km, počasí bylo výborné, jídlo i nálada skvělé. Terén sice náročnější, ale ta krajina stála za to. Jen je škoda, že nejelo víc lidí. Příště pojeďte s námi i vy!
Petr 'Brain' Kulhavý
